Akce Džidda v Benghazi

• 15.01.2011 20:00
• historie

Benghazi – velké kozy. Toto je volný překlad názvu druhého největšího města v Libyi. Když napíšu „Velké kozy“, mnohého pána napadne něco jiného než jméno města. Mohu ujistit že to, na co myslí, se v mém vyprávění také objeví. Teď zůstaneme u toho města, kde jsme si zřídili servisní základnu při akci „Přeprava poutníků do Džiddy.“ O tom, o jakou akci se jedná a jak velký má význam pro všechny muslimy, jsem už psal v jednom předchozím vzpomínání.

V tomto vyprávění chci vzpomenout na příhody, které nás v Libyi potkaly. Ono když přijedete do arabského světa, tak vás překvapí doslova všechno. Ať je to odlišný způsob myšlení, oblékání, zvyky, zkrátka všechno. Muslimské náboženství silně zasahuje jak do života soukromého, tak i veřejného.

Sem jsme přijeli a na místním letišti si zřídili technickou základnu. Letiště sice slouží armádě, ale civilní doprava je zde víceméně trpěná, zvláště jedná – li se o akci celosvětově muslimsko – náboženskou. Pro naši leteckou společnost to byl z hlediska ekonomického velice výhodný podnik, protože letadla létala plně vytížená, a to na dlouhých linkách. Naše skupina zajišťovala technický servis pro lety z Dakaru a Nouakchottu. U nás v Benghazi bylo technické přistání a odtud se pokračovalo do cílového místa, do Džiddy, a zpět.

Při mezipřistání vystoupí cestující z letadla a po mnohahodinovém letu se rádi projdou po pevné zemi. Mechanici letoun prohlédnou a doplní palivo pro další let. Při plnění paliva nesmějí být cestující na palubě

V Libyi jsme zažili dvě státní zřízení. Království a republiku. Přestože jsme tam byli jenom dvakrát deset dní. Při našem příjezdu koncem února tam vládnul ropou oplývající zemi král Idris, který odjel do Turecka na léčení. To však neměl dělat. Jeho nepřítomnosti využil tehdy mladý plukovník, vyhlásil v zemi republiku a král už se ani nemohl vrátit. Dobírali jsme si našeho kolegu Jirku, že převrat v Libyi způsobil vlastně on.

K tomu musím dodat, že naše skupina byla ubytovaná ve dvou hotelích, vzdálených od sebe asi 500 metrů. Když se jednou po práci vracela naše část (bylo nás pět) do svého hotelu, tak jsme předtím poseděli u sklenky a popili trochu něčeho dobrého. Jirka byl ve velmi povznesené náladě, a to tak, že když jsme šli okolo královského sídla, kde stáli u brány dva stylově oblečení strážci, chtěl si od jednoho vypůjčit pušku se slovy: „Puč mi ten kvér, já si trochu zastřílím.“ Zkrátka začal se s ním o tu pušku přetahovat. Ten druhý začal zmateně pobíhat (byla nás přesila) a nevěděl, co má dělat. Zhrozili jsme se. V cizí zemi napadnout královskou stráž u brány? A ve dvě v noci? To mohlo moc špatně dopadnout. Okamžitě jsme se na Jirku vrhli, odtáhli ho do bezpečné vzdálenosti a záhy se ztratili v našem hotelu.

Asi dva dny po tomto incidentu jsme se vrátili do Prahy a po týdnu zpět do Benghazi. Začala přeprava poutníků z posvátného místa zpět do jejich domovů. To už měli všichni titul „ El Hadji“.

Po našem návratu jsme zjistili, že Libye už není královská, ale po převratu je republikou. A tak vlastně násilný převrat začal náš kamarád Jirka tím, že jako první odzbrojil královskou gardu. Žádné změny jsme ale na chodu města ani na letišti nepozorovali, dokonce i náš místní „poradce“ zůstal týž.

Co se týče stravování, na to jsme se soustředili při přípravě už v Praze. Věděli jsme, že budeme na letišti, vzdáleném asi hodinu cesty od města, že je vojenské a nedá se tam koupit ani Coca cola. Někdy jsme tam byli 10 – 12 hodin a tak jsme se rozhodli, že si budeme i trochu vařit. Mechanik Zdeněk byl i výborný kuchař, tak se této role ochotně ujal. Jako pomocníka si vybral mne, a bylo na nás uživit 14 lidí. V Praze jsme si připravili transportní bednu jako proviantní, a takto vybaveni jsme dorazili do Benghazi. Kromě polévek jsme připravovali guláš, různé roštěnky a plátky. Vše z hovězího masa, vepřové korán zakazuje, takže se nedá nikde koupit. K tomu chléb (bageta), brambory nebo těstoviny. Zvláštní humorná příhoda se nám se Zdeňkem stala při nákupu masa. To jednou uviděl krásný masitý špalíček, srdce se na něj smálo. Neodolal a koupil ho. Na letišti jsme z něj připravili 14 plátků a začali ho dusit. Krásně to vonělo do širokého okolí, až se sem začali sbíhat i toulaví psi, co jich tu bylo.

Až sem je to všechno v pohodě. Horší bylo, že i po dvou hodinách bylo maso tuhé jako na začátku. Nebudu zdržovat, maso se nedalo ukousnout ani po dvanácti hodinách prudkého vaření. Toho dne se podávala pouze polévka s bagetou. Než jsme odjeli zpátky do hotelu Zdeněk věštecky pravil: „Ono se to uleží.“ Do práce jsme přijeli asi po deseti hodinách s vědomím, že je maso uležené. Okamžitě bylo umístěno na vařič a znovu 8 hodin vařeno. Bez úspěchu. Maso stále bylo - jak by řekla moje babička – jako podrážka. To už jsme se Zdeňkem vzdali a na našem masu si pochutnali pouštní psi. Ale i oni s ním měli „plné zuby práce“. Zdeněk byl velmi zklamaný a všichni se nám smáli se slovy: „Kdoví co jste koupili.“

Po návratu do města jsme se Zdeňkem pospíchali ke zmíněnému řezníkovi, reklamovat zakoupené maso. Opět tam měl krásný vysoký špalíček a tak nebyl problém ukázat, čeho se naše reklamace týká. Pochopil brzo. Zeptal se, jak že jsme ho připravovali. „ Dušené plátky“, zněla naše odpověď. „Aha“, odvětil. „Víte jaké maso jste koupili? Je to maso z velblouda, a to se připravuje tak, že se nadělají plátky, ty se uloží na koně pod sedlo a týden se na něm jezdí.“ Hned nám to bylo jasné a už nikdy jsme velbloudí maso nekupovali a dávali si pozor, zda máme skutečně maso hovězí.

Část našeho osazenstva při sběru kaktusů na památku. Tato zelená stěna byla kolem celého letiště a tvořila neprůchodný plot. Ne kvůli teroristům, ale kvůli oslíkům, kteří v noci chodili spát na přistávací dráhu. Noci byly chladné a z dráhy sálalo teplo, naakumulované během dne

K dochucení guláše jsou zapotřebí různé ingredience a my v obchodě objevili „Harrisu“. Je to jakási pasta, něco jako kečup, ale vyrobená z papriky. Pálí to jako čert. Pro pořádný guláš vynikající. Zprvu jsme ji tedy dávali do guláše, a když to mužstvu moc chutnalo, tak jsme s ní potírali masové plátky. Potom se ocitla i v polévce. Bylo to výborné. Nakonec se používala i ke kakau. Když jsme přijeli brzo ráno, někdy i ve 4 hodiny, na letiště, podle chuti jsme k snídani podávali čaj nebo kakao. K tomu bývala bageta s máslem. Harisa byla ale tak oblíbená, že si jí někteří strávníci mazali na bagetu i k tomu kakau.

Když jsme byli ráno v hotelu, chodili jsme snídat do hotelové jídelny. Konverzace tam probíhala buď v arabštině nebo v angličtině. Byli mezi námi i někteří, kterým oba jazyky dělaly potíže, a tak se dohadovali rukama nohama. Jeden náš kolega zjistil, že to tak složité není a odmítal tlumočníka. „Dneska si objednám sám“, pravil slavnostně. Když k němu přišel číšník, na dotaz co si dá odvětil: „One – ham – ham.“ I přinesli mu tzv. kontinentální snídani, jaká se běžně podává. Podíval se po nás a vítězně řekl : „To koukáte pánové, jak jsem zaválel.“ To už bylo na našeho kolegu Jirku, který byl vznětlivé povahy, opravdu moc. Hrozivě se postavil, na čele mu naběhla červená žíla a velmi hlasitě zařval: „Ty vole, když přijdeš ráno v hotelu do jídelny, sedneš si ke stolu, tak je i největšímu pitomci jasný že chceš snídat.“

O jídle jsme si myslím povídali už dost, tak teď něco o naší výpravě do Tobruku. K tomu jsme museli udělat následující opatření: protože je vzdálený asi 500 km, jednalo se o celodenní akci. Rozdělili jsme se na dvě skupiny. Jedna jela, druhá zajišťovala případnou službu na letišti. Vyjeli jsme brzo, asi v šest hodin, čekala nás dlouhá cesta. Silnice Benghazi – Tobruk kopíruje mořské pobřeží ve vzdálenosti asi 15 – 20 km od něj. Zhruba v polovině této cesty se nacházejí pozůstatky starobylého města Apollonia, které jsme si se zájmem prohlédli. A pak dále, směr Tobruk.

Všude samá rovina, nic zajímavého na dívání. Proto nás praštilo do očí cosi, co bylo na břehu moře. Jakási vyvýšenina, pahorek, a na něm něco, co z dálky připomínalo zříceninu hradu. Ze vzdálenosti 20 km jsme mohli těžko určit o co se vlastně jedná. Jedeme tam. Nikdo nebyl proti, i když to byla určitá zajížďka. Museli jsme odbočit ze silnice a jet po něčem, co se ani cestou nazvat nedá. Konečně jsme se tam dokodrcali. Jednalo se o vyvýšeninu, na které stála stará vojenská pevnost z doby druhé světové války. Projížděli jsme vlastně frontovou linií, kde se odehrávaly kruté boje. A už jsme na místě. Polorozpadlou branou jsme vstoupili na nádvoří a hned nás uhodil do očí nápis, vyrytý do omítky, značně ošlehaný větrem a deštěm, ale přesto dobře čitelný. Stálo tam: Málek je vůl. Nechtěli jsme věřit svým očím. To už ale kamarádi křičeli: „Vole podívej se, kde všude jsi slavný.“ Neuvěřitelné.

Na pevnosti nebylo kromě zmíněného nápisu nic pozoruhodného, tak jsme pokračovali do cíle naší cesty - Tobruku. Toto město není samo o sobě ničím zajímavé, ale v okolí se nachází několik symbolických i skutečných hřbitovů padlých za druhé světové války. Prostý kříž nebo deska se jménem. To je vše. Jediná památka na ty, kteří zde padli. Položili zde svoje životy. Nutně vás napadá otázka: za co a pro koho? A mezi nimi jsou i česká jména. Vydali jsme se na zpáteční cestu a dobrou hodinu nám nebylo do řeči; tak na nás to, co jsme viděli, zapůsobilo.

Jeden ze hřbitovů, kterých je v okolí Tobruku několik. Výjimkou nejsou ani česká jména, při jejichž čtení až mrazí. Padli ve jménu čeho, za co, a proč?

Zbytek pobytu probíhal bez rušivých příhod, vojenskou mluvou řečeno: „po dobu naší služby se nic zvláštního nestalo.“ Nastal den, kdy jsme odbavili poslední linku a připravovali se na odlet zpět. Všechno jsme dali do transportních beden, druhý den ráno byl odlet s naší Il-18 do Prahy.

Na poslední večer jsme si proto připravili program, na který jsme se vlastně těšili po celou dobu zdejšího pobytu. Navštívili jsme podnik s příznačným názvem „Šeherezáda.“ Zde od 21 hodin uváděli revue na pohádkové téma ze života této krasavice. Na scéně se tančilo, zpívalo a hrály scénky. Docela komické bylo když v jedné sváděly odalisky eunuchy. Teda pro nás komické. Pro skutečné eunuchy to musela být muka. Sedělo se u stolků, k pití se podávala whisky, pivo nebo soda. Kdo si na začátku prostudoval nápojový lístek, neprodělal. Proč, o tom se zmíním až budeme platit.

Zatím jsme se nádherně bavili, až přišel závěrečný bod, zlatý hřeb večera. Šeherezáda se ukáže v celé svojí kráse, tak jak jí Alláh stvořil. Konečně. Objevila se znenadání a všechny nás svojí krásou oslnila. Po krátké taneční kreaci se zadívala do hlediště, přišla mezi stolky a začala si vybírat toho, kdo ji bude se svlékáním pomáhat. Nevím jak je to možné, ale vybrala si právě mne. S radostí jsem ji následoval na scénu s očekáváním věcí příštích. Režie této scény jak je prostá, tak je rafinovaná. Nejprve okolo mne tančila, všelijak se eroticky kroutila, a naznačila mi, že jednou odloží část oděvu ona, potom já. Ani nečekala na můj souhlas a nabídla mi k odložení roušku, která zakrývala její obličej. Roušku jsem jí odložil a všichni v sále úžasem vydechli. Krása bez závoje.

Tak jsme se střídali. Přišel jsem o kravatu, sako, košili, pásek od kalhot a nakonec o samotné kalhoty. To ona už měla na sobě jen jakýsi tenoučký páseček okolo boků a z něho visely dolů šňůrky s navlečenými korálky. Byla to taková sukénka, pod ní už neměla nic. Usadila mne na krásný taburet, kde jsem seděl jako Alí Paša a začala kolem náruživě kroužit. Najednou se předklonila tak, že jsem měl svoje tváře obložené jejím poprsím. Začala jimi pohybovat ze strany na stranu, takže mne jimi krásně profackovala. I s těmi zvukovými efekty. Sál šílel, naopak já jsem znejistěl, a když mělo přijít na moje spoďáry, tak jsem hrdě odkráčel vpravo. Jí nezbylo než si korálkovou sukénku sundat sama.

Krásný večer to byl a ještě dnes na něj rád vzpomínám. Ještě popíšu událost s placením. Na nápojovém lístku stálo: Whisky dvojitá - 3 LB, pivo - 3 LB, soda – 3LB. Jeden náš kolega, nevím co ho k tomu vedlo, pil celý večer onu sodu-vodu. Když na něm číšník chtěl tolik jako za whisky, moc se tomu divil.

Zde je otevřený kryt radarové antény. Jednalo se o složitou závadu, při které bylo nutné vzít na pomoc výkresy a schemata. Technici vše zvládli, dokonce nedošlo ani ke zpoždění

Do hotelu jsme se dostali kolem půlnoci a ráno v 7:00 startovali na Prahu. Přesto že bylo 19. března, svatého Josefa, kapitán nám po startu hlásil, že v Praze začalo sněžit. Ani jsme to nevzali moc na vědomí, sníh v březnu není přece nic vážného. Ale ono to vážné bylo. Během tří hodin, co jsme letěli, napadlo v Praze 15 cm sněhu a letiště přestalo přijímat. Sedli jsme na náhradním letišti v Bratislavě s tím, že počkáme až to v Praze uklidí. Zachumlaní v sedačkách jsme podřimovali, když nás probudil hlas celníka, který přišel do kabiny. „Dobré ranko, pánové. Vítajtě u nás“. Prošel až dopředu, potom zpět a se slovy „Doviděnija“ se s námi rozloučil. V Bratislavě jsme pobyli asi hodinu a už jsme letěli směr Praha. Během krátkého letu nám kapitán rozhlasem hlásil: „Vítám vás na palubě vnitrostátní linky Bratislava – Praha, vnitrostátní proto, že v Bratislavě jsme byli celně a pasově odbaveni. Přistáváme za dvacet minut.“ Všichni jsme radostně zatleskali našim slovenským kolegům. Málo platné, každý z nás si vezl domů pořádnou hi–fi věž. Moje libyjské dobrodružství skončilo, a ještě mnohokrát jsem si vzpomněl na Šeherezádu a ty její Ben – Ghazi.

Související kategorie